Když když jsem byla dítě školou povinné, tak se moje babička, znalá spousty druhů ručních prací, snažila i mne něčemu přiučit. Dodnes lituji, že jsem to flákala, kde se dalo. Nicméně, i tak jsem něco pochytila, například háčkování. A za dlouhých podzimních večerů, kdy by ani psa ven nevyhnal, vzpomínám na tyto chvíle s nábožnou pokorou.
Dodnes nechápu, kde vzala tolik času a trpělivosti bez myčky, pračky, mikrovlnky, ... stále usměvavá, ochotná, vždy si na mě našla čas. Jak to jen dělala ? Dodnes, když se mi nedaří a nic nestíhám, si na ni vzpomenu. A pak odkládám vše ostatní, beru večer, při nekonečných seriálech v televizi, do ruky špulku svrchních šicích nití a jemný háček a užívám si chvíle jen sama se sebou a mými krajkovými rukavičkami.
A očko k očku, nití na špulce neubývá, to není jako háčkovat z tlusté perlovky, ale rukavičky mají již okraj, pak prst, pak tři prsty a nakonec - hotovo ! Sama je nenosím, ale proč nenabídnout něžným, křehkým ženám trochu potěšení z dokonalé práce a nadýchaných rukaviček ? Prvních pět zdrchlanin se muselo vyhodit, sotvakdo má jeden prst delší a tlustší o 2 cm vice, nežli prst druhý a také tříprsté rukavičky by zřejmě nikdo nechtěl. Ale vypracovala jsem se ! Chvalte, prosííím !
